Nač cinkat klíči na náměstí?

Neustále se setkávám s touhou po nové revoluci a zvonění klíči na náměstí. Jeden takový štěk mi přišel mailem, autor tam básnil o pražských defenestracích a varoval politiky před přetékajícím pohárem.

Velká francouzská revoluce se ponekud zvrhla.Wikipedia

Mně je to nějaké divné. Ano, stěžovat si na politiku je normální. Naopak, když se na politiku nenadává, tak je něco špatně. Je to jakési prokletí demokracie. Nebo spíš luxus?
Jenže k čemu je, když se mezi lidmi šíří výhružné e-maily pro politiky? Nic to nezmění, někdo přitaká a zprávu smaže, jiný to rovnou hodí do nevyžádané pošty.

Takové maily jsou naprosto k ničemu. Teoreticky vzato jsme si politiky zvolili a není nic lehčího, než jim příště nedat hlas. To je teorie, praxe je bohužel jiná a stále se volí ti samí lidé.
Podle mě by takové maily měly spíš apelovat na lidi, ne jim dodávat pocit, že jim někdo rozumí a „nemůže se na to taky dívat“.

O pár dnů později mi přišel jiný e-mail, zase s tématem politiky. Už nenadával politikům, nýbrž děsil čtenáře rostoucím státním dluhem. Taky přestřel. Lidi by se neměli děsit, akorát je to donutí nejít k volbám, protože „to nic nezmění“.
Hodnota takových tlachů nepřesáhne běžnou hospodskou debatu po pěti pivech. Nic to samozřejmě nemění na tom, že rostoucí státní dluh je problém.

Prázdná revoluce
A tak se uživatelé e-mailů a putyk vzájemně koupou v beznaději a libují si v pocitu zoufalství. Skoro vždy to skončí požadavkem jakési vysněné revoluce, zlomu, který ukáže těm špatným politikům, zač je toho loket. Jenže jaká to má být revoluce? Kdo ji má provést a v co má vyústit?

Totálně chybí ideový základ, hodnověrné vůdčí osobnosti nebo alespoň návrh cílů revoluce. Má se jen obměnit obsazení Parlamentu ČR?
Vždyť na vyházení „těch hajzlů“ stačí volby!
Nebo by se mělo jít hlouběji a trochu si pohrát s Ústavou, zřídit prezidentský systém se silným mandátem hlavy státu nebo změnit rovnou státní zřízení?
Kde nic, tu nic. Žádné nápady nebo návrhy.

I když, něco přece – mělo by dojít k zpřísnění zákonů, možná zavedení trestu smrti a především by tu měla vládnout tvrdá ruka (kdoví koho, raději se neptat).

A je to tu zas, věčný omyl všech monarchistů, fašistů a obecně milovníků vůdců všeho typu. Zní to lákavě, když by nás nasměroval nějaký neomylný osvícený politik. Jenže člověk je jen člověk. Lidé chybují a nikdy nejsou dokonalí. Proto i idea dokonalého panovníka je nesmysl. Silná ruka funguje jen zdánlivě a krátkodobě.

Problémem revolucí je také to, že nikdy neskončí tam, kde měly. Po revoluci vždy přijde vystřízlivění a šok z toho, co se stalo. Stačí se podívat na pradávnou Velkou francouzskou revoluci, bolševickou revoluci v Rusku, koneckonců i tu „revoluci“ komunistickou u nás v únoru 1948. Výsledek se značně lišil od přání a představ lidí.

Nakonec navázání na ideje Pražského jara v roce 1989 se nepovedlo a z toho, co všichni chtěli, zbylo TOHLE (dnešek).

Samozřejmě, že vyvázání se z moci Sovětského svazu a vlády jedné kolaborantské strany je úctyhodný výsledek. Jenže to lidi dneska vlastně ani nevidí…

Revoluce mají ve velké části případů spíš kontraproduktivní výsledky. Je to nové rozdání karet, zloději okradou zloděje, jedni mafiáni odejdou, noví nato přijdou. Někdy dokonce jen převléknou kabát. To, co se budovalo, se rozsype jako domeček z karet a musí se pracovat od znovu.
Nejhorší je však provádět revoluci s „holýma rukama“. Jugoslávie nám budiž odstrašujícím příkladem. Neměli myšlenky revoluce, osobnosti ani cíl. Takže se ideologií revoluce stal nacionalismus a došlo ke kruté válce a plnění masových hrobů. Jestli snad takovou revoluci, tak raději žádnou.

Myšlenka revoluce je produktem totalitního myšlení
Myslím si, že chuť rázně „vyřešit“ situaci za pomoci vysněné revoluce je pozůstatkem myšlení navyklého z totality. Život v totalitě se totiž vyznačuje tím, že pokud člověk nepatří do skupiny nepřátel režimu, tak mu stačí „držet hubu a krok“ a může si vést vcelku spokojený život.
To je rozdíl mezi demokracií a jinými systémy. Totalita od občanů vyžaduje nečinnost, nezájem a tedy úplnou poslušnost. Stačí nechat vše za sebe rozhodnout mocipány (mafiány, oligarchy) nahoře a hlavně se po ničem nepídit.

Naopak v demokracii je žádoucí, ba dokonce nutné, aby se část obyvatelstva aktivně zapojila do veřejného života. Aby lidé nezůstávali lhostejní k politice a problémům země.

Myšlení podmaněného člověka žádá „vyřešte to za nás“, když pak diktatura zmizí, těžko jen tak zaniknou i návyky. Proto tu často přežívá chuť udělat revoluci – všechno zničit a on to pak někdo zařídí, postaví nové, hezké a bude nám spravedlivě vládnout.

To je problémem naší demokracie. Společnost se ještě dostatečně nevymanila z totalitního myšlení.
Proto prezident Masaryk hovořil o 20 až 40 letech nutných pro fungující demokracii.
Vývoj od totality ke svobodě stojí úsilí i čas. Bohužel nelze přesně vyměřit, jak dlouho to vše bude opravdu trvat.

Dnes totiž chybí směrování lidí k demokracii, jakožto životní filosofii. Je málo teoretiků demokracie a navíc se jim dává málo prostoru. Takže společnost se může přetransformovat na demokratickou za 20 let, ale klidně i za 50 nebo 200 let. Záleží na tom, jak velký se bude vyvíjet tlak.

Osvětu by měli provádět politici, jenže těm vyhovuje voličstvo věci neznalé a povolné.

Naštěstí se mi zdá, že věci spějí k lepšímu. Hodně mě například potěšila studentská iniciativa Inventura demokracie, která politikům nedala spát, horlila za nové zákony a nakonec se obecně o stav demokracie v naší zemi starala. Jestli to tak půjde s občanskými iniciativami dál, možná se leccos zlepší. Za pár let.
Politici by měli cítit ten tlak v zádech. Měli by vědět, že jsou sledovaní a že to poslanecké křeslo nemají tak jisté.

Stále tu však panuje názor, že demokracie je systém pomalý, líný a neefektivní. Že by nějaká ta „silná ruka“ (synonymum pro diktaturu) vše zvládla lépe. Jenže tihle lidé si neuvědomují, že politické systémy jsou jen slupkou. Důležitý je vnitřek – společnost. Systém může být sebelepší, ale když je nemocná společnost, tak systém bude špatný.

Lze se ztotožnit s názorem W. Churchilla, že demokracie je nejlepší z nejhorších způsobů vlády.
Demokracie jako systém není dokonalá, ale na rozdíl od všech ostatních dává lidem šanci něco změnit.

Dost lidí si dle mě myslí, že demokracie začíná a končí u volební urny. Ale to je mylná představa, která se hodí zkorumpovaným politikům. Neměli bychom si to nechat vtlouci do hlavy. Jenže demokracie má tu nevýhodu, že je zneužitelná. Míra zneužitelnosti je nepřímo úměrná inteligenci a vzdělanosti voličů. Na tom je třeba zapracovat

Paradox demokracie
Jestliže se pohár trpělivosti neustále naplňuje, je třeba s tím něco dělat. Máme jedinečnou dějinnou šanci, která se nemusí opakovat. Nenechme si vzít demokracii nějakým bludným snem o dokonalé revoluci a vládě osvícené „silné ruky“. Nic není dokonalé, především lidé ne.

Na druhou stranu je možné, že ten pohár bude nakonec bezedný. Lidi propadnou v totální nezájem o politiku a bude konec. Toho jen zneužijí ti politici, kterým jde v první řadě o své obohacení.

Je paradoxem, že největší snahou politiků demokratických stran je potlačovat vědomosti o demokracii a aktivitu občanů; a tedy demokracii.

Myslím si, že žádat revoluce na náměstích je dnes nesmysl. Přesto by tu jedna vhodná revoluce měla být – ta vnitřní, ve společnosti a v myšlení lidí.

Že by přesto?
Nedomnívám se, že je v každém případě revoluce špatná. Někdy není zbytí. To připomíná např. první světová válka a výstup československých legií či mnoho dalších historických událostí.

Jen málokdy je k tomu opravdu důvod. Lépe se formuje už vybudované, než staví na troskách…