Nač cinkat klíči na náměstí?
Velká francouzská revoluce se ponekud zvrhla.Wikipedia
Mně je to nějaké divné. Ano, stěžovat si na politiku je normální. Naopak, když se na politiku nenadává, tak je něco špatně. Je to jakési prokletí demokracie. Nebo spíš luxus?
Jenže k čemu je, když se mezi lidmi šíří výhružné e-maily pro politiky? Nic to nezmění, někdo přitaká a zprávu smaže, jiný to rovnou hodí do nevyžádané pošty.
Takové maily jsou naprosto k ničemu. Teoreticky vzato jsme si politiky zvolili a není nic lehčího, než jim příště nedat hlas. To je teorie, praxe je bohužel jiná a stále se volí ti samí lidé.
Podle mě by takové maily měly spíš apelovat na lidi, ne jim dodávat pocit, že jim někdo rozumí a „nemůže se na to taky dívat“.
O pár dnů později mi přišel jiný e-mail, zase s tématem politiky. Už nenadával politikům, nýbrž děsil čtenáře rostoucím státním dluhem. Taky přestřel. Lidi by se neměli děsit, akorát je to donutí nejít k volbám, protože „to nic nezmění“.
Hodnota takových tlachů nepřesáhne běžnou hospodskou debatu po pěti pivech. Nic to samozřejmě nemění na tom, že rostoucí státní dluh je problém.
Prázdná revoluce
A tak se uživatelé e-mailů a putyk vzájemně koupou v beznaději a libují si v pocitu zoufalství. Skoro vždy to skončí požadavkem jakési vysněné revoluce, zlomu, který ukáže těm špatným politikům, zač je toho loket. Jenže jaká to má být revoluce? Kdo ji má provést a v co má vyústit?
Totálně chybí ideový základ, hodnověrné vůdčí osobnosti nebo alespoň návrh cílů revoluce. Má se jen obměnit obsazení Parlamentu ČR?
Vždyť na vyházení „těch hajzlů“ stačí volby!
Nebo by se mělo jít hlouběji a trochu si pohrát s Ústavou, zřídit prezidentský systém se silným mandátem hlavy státu nebo změnit rovnou státní zřízení?
Kde nic, tu nic. Žádné nápady nebo návrhy.
I když, něco přece – mělo by dojít k zpřísnění zákonů, možná zavedení trestu smrti a především by tu měla vládnout tvrdá ruka (kdoví koho, raději se neptat).
A je to tu zas, věčný omyl všech monarchistů, fašistů a obecně milovníků vůdců všeho typu. Zní to lákavě, když by nás nasměroval nějaký neomylný osvícený politik. Jenže člověk je jen člověk. Lidé chybují a nikdy nejsou dokonalí. Proto i idea dokonalého panovníka je nesmysl. Silná ruka funguje jen zdánlivě a krátkodobě.
Problémem revolucí je také to, že nikdy neskončí tam, kde měly. Po revoluci vždy přijde vystřízlivění a šok z toho, co se stalo. Stačí se podívat na pradávnou Velkou francouzskou revoluci, bolševickou revoluci v Rusku, koneckonců i tu „revoluci“ komunistickou u nás v únoru 1948. Výsledek se značně lišil od přání a představ lidí.
Nakonec navázání na ideje Pražského jara v roce 1989 se nepovedlo a z toho, co všichni chtěli, zbylo TOHLE (dnešek).
Samozřejmě, že vyvázání se z moci Sovětského svazu a vlády jedné kolaborantské strany je úctyhodný výsledek. Jenže to lidi dneska vlastně ani nevidí…
Revoluce mají ve velké části případů spíš kontraproduktivní výsledky. Je to nové rozdání karet, zloději okradou zloděje, jedni mafiáni odejdou, noví nato přijdou. Někdy dokonce jen převléknou kabát. To, co se budovalo, se rozsype jako domeček z karet a musí se pracovat od znovu.
Nejhorší je však provádět revoluci s „holýma rukama“. Jugoslávie nám budiž odstrašujícím příkladem. Neměli myšlenky revoluce, osobnosti ani cíl. Takže se ideologií revoluce stal nacionalismus a došlo ke kruté válce a plnění masových hrobů. Jestli snad takovou revoluci, tak raději žádnou.
Myšlenka revoluce je produktem totalitního myšlení
Myslím si, že chuť rázně „vyřešit“ situaci za pomoci vysněné revoluce je pozůstatkem myšlení navyklého z totality. Život v totalitě se totiž vyznačuje tím, že pokud člověk nepatří do skupiny nepřátel režimu, tak mu stačí „držet hubu a krok“ a může si vést vcelku spokojený život.
To je rozdíl mezi demokracií a jinými systémy. Totalita od občanů vyžaduje nečinnost, nezájem a tedy úplnou poslušnost. Stačí nechat vše za sebe rozhodnout mocipány (mafiány, oligarchy) nahoře a hlavně se po ničem nepídit.
Naopak v demokracii je žádoucí, ba dokonce nutné, aby se část obyvatelstva aktivně zapojila do veřejného života. Aby lidé nezůstávali lhostejní k politice a problémům země.
Myšlení podmaněného člověka žádá „vyřešte to za nás“, když pak diktatura zmizí, těžko jen tak zaniknou i návyky. Proto tu často přežívá chuť udělat revoluci – všechno zničit a on to pak někdo zařídí, postaví nové, hezké a bude nám spravedlivě vládnout.
To je problémem naší demokracie. Společnost se ještě dostatečně nevymanila z totalitního myšlení.
Proto prezident Masaryk hovořil o 20 až 40 letech nutných pro fungující demokracii.
Vývoj od totality ke svobodě stojí úsilí i čas. Bohužel nelze přesně vyměřit, jak dlouho to vše bude opravdu trvat.
Dnes totiž chybí směrování lidí k demokracii, jakožto životní filosofii. Je málo teoretiků demokracie a navíc se jim dává málo prostoru. Takže společnost se může přetransformovat na demokratickou za 20 let, ale klidně i za 50 nebo 200 let. Záleží na tom, jak velký se bude vyvíjet tlak.
Osvětu by měli provádět politici, jenže těm vyhovuje voličstvo věci neznalé a povolné.
Naštěstí se mi zdá, že věci spějí k lepšímu. Hodně mě například potěšila studentská iniciativa Inventura demokracie, která politikům nedala spát, horlila za nové zákony a nakonec se obecně o stav demokracie v naší zemi starala. Jestli to tak půjde s občanskými iniciativami dál, možná se leccos zlepší. Za pár let.
Politici by měli cítit ten tlak v zádech. Měli by vědět, že jsou sledovaní a že to poslanecké křeslo nemají tak jisté.
Stále tu však panuje názor, že demokracie je systém pomalý, líný a neefektivní. Že by nějaká ta „silná ruka“ (synonymum pro diktaturu) vše zvládla lépe. Jenže tihle lidé si neuvědomují, že politické systémy jsou jen slupkou. Důležitý je vnitřek – společnost. Systém může být sebelepší, ale když je nemocná společnost, tak systém bude špatný.
Lze se ztotožnit s názorem W. Churchilla, že demokracie je nejlepší z nejhorších způsobů vlády.
Demokracie jako systém není dokonalá, ale na rozdíl od všech ostatních dává lidem šanci něco změnit.
Dost lidí si dle mě myslí, že demokracie začíná a končí u volební urny. Ale to je mylná představa, která se hodí zkorumpovaným politikům. Neměli bychom si to nechat vtlouci do hlavy. Jenže demokracie má tu nevýhodu, že je zneužitelná. Míra zneužitelnosti je nepřímo úměrná inteligenci a vzdělanosti voličů. Na tom je třeba zapracovat
Paradox demokracie
Jestliže se pohár trpělivosti neustále naplňuje, je třeba s tím něco dělat. Máme jedinečnou dějinnou šanci, která se nemusí opakovat. Nenechme si vzít demokracii nějakým bludným snem o dokonalé revoluci a vládě osvícené „silné ruky“. Nic není dokonalé, především lidé ne.
Na druhou stranu je možné, že ten pohár bude nakonec bezedný. Lidi propadnou v totální nezájem o politiku a bude konec. Toho jen zneužijí ti politici, kterým jde v první řadě o své obohacení.
Je paradoxem, že největší snahou politiků demokratických stran je potlačovat vědomosti o demokracii a aktivitu občanů; a tedy demokracii.
Myslím si, že žádat revoluce na náměstích je dnes nesmysl. Přesto by tu jedna vhodná revoluce měla být – ta vnitřní, ve společnosti a v myšlení lidí.
Že by přesto?
Nedomnívám se, že je v každém případě revoluce špatná. Někdy není zbytí. To připomíná např. první světová válka a výstup československých legií či mnoho dalších historických událostí.
Jen málokdy je k tomu opravdu důvod. Lépe se formuje už vybudované, než staví na troskách…
Petr Štěpán
Zvolí si Češi za prezidenta "eurohujera", který chce euro a Spojené státy evropské?
V prezidentském klání máme kandidáta, který hluboce podporuje integraci EU. Chce dlouhodobě nejen přijmout euro, ale podporuje myšlenku vytvoření evropského federálního státu - takzvaných Spojených států evropských.
Petr Štěpán
Nasadit a strhnout modrý proužek z českých SPZ
Smyslem českých dějin po roce 1989 bylo se vrátit do Evropy. Jakmile jsme vstoupili, chceme zase pryč. Nikdy nepochopené evropanství jsme nahradili nacionalismem. Máme vůbec odvahu spolupracovat na něčem velkém, nebo se uzavřeme?
Petr Štěpán
Čísla a fakta o uprchlických kvótách. Aneb co si v médiích nepřečtete
V diskusi o kvótách chybí, CO jsou kvóty, KDO o nich rozhodl a ČEHO měly docílit. A CO vlastně znamená soud, který Česko čeká.
Petr Štěpán
Rusko cítí vinu, proto pokládá hloupé dotazy. Odpovídat má Putin
Použijeme logiku stejnou, jako při americkém přistání na Měsíci. Kdyby Američané před zhruba 45 lety nepřistáli na Měsíci a vše jen nafilmovali kdesi v ateliérech, stěží by si to tehdejší sovětský režim nechal nabulíkovat, ale jednoduše by dokázal, že si vše Američané vymysleli.
Petr Štěpán
Politování nad rozpadem nacistického Německa v proslovu kancléřky
“Co se (tehdy) zdálo být nemyslitelné, bohužel, stalo se skutečností. Třetí říše zanikla,” prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová v nedávném proslovu na sjezdu sudětoněmeckého landsmanšaftu.
Petr Štěpán
Rusko-Ukrajinský slovník
Zhruba v době, kdy dnes již sesazený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč uletěl na východ země svými vrtulníky, jsem zpozoroval z mediálního hlediska zajímavý úkaz – zpravodajství ukrajinských a ruských serverů se začalo stále více odlišovat. A to nejen slovní zásobou a přibýváním ironizujících uvozovek, ale také výběrem zpráv a mírou jejich ověření.
Petr Štěpán
Nepřipravenost Holešovské výzvy nás může přivést k totalitě
Koktání a dlouhé chvíle trapného mlčení pana Slávka Popelky v pořadu HydePark na ČT ukázaly, jak nepřipravení jsou iniciátoři Holešovské výzvy k jakémukoliv rozhodování o budoucnosti této země. Až z toho přeběhne mráz po zádech při představě, že by právě takový člověk stál například v čele vlády. Ono se prostě něco, nějak, někým, někdy udělá a bude dobře...
Petr Štěpán
"Národní rada" chce svrhnout vládu v den nacistického výročí
Takzvaná Holešovská výzva (HV), kterou vede "Národní rada" (NR) má za cíl příští týden svrhnout vládu. Poté chce odvolat prezidenta, zvolit prozatímní vládu odborníků a pak zcela přepracovat náš politický systém. Soudci mají být postižitelní za své rozsudky, politické strany se zruší. To vše je pak zaobaleno v řečích o mysticismu a vyvolenosti našeho národa.
Petr Štěpán
Dějiny vždy patřily nepřizpůsobivým
Zaujal mě v posledních měsících výraz „nepřizpůsobiví“. Je poměrně starý, ale ve víru nedávných událostí z něho opět média i politici setřeli prach. V dnešní době je to politicky korektní a trochu rebelské označení pro Romy. Hodí se všem. Všichni vědí, o kom se mluví, ale je to téměř nežalovatelné. Připomíná mi to trochu praxi za první republiky. Vytvářely se právně nenapadnutelné výrazy a hesla, která využívaly všechny strany, ale hojně hlavně extremisté (Ľuďáci, Gajdovci apod.).
Petr Štěpán
Komunismus zachrání Česko!
Přes 70 % lidí si podle internetových anket přeje, aby české dálnice stavěli Číňané. Stavební práce budou levnější. Jak je už zvykem v naší malé zemi, autostrády totiž stavíme mnohem dráž, než třeba ve vyspělém sousedním Německu.
Petr Štěpán
Přecházet koleje je bezpečnější než použít podchod
„Prosíme cestující, aby k odchodu z nástupiště užívali výhradně podchod.“, něco podobného ozývá z amplionů na většině českých nádraží. Naše ošklivé město nevyjímaje. Někdy tato rada může být téměř životu nebezpečná.
Petr Štěpán
Hitler vládne Evropě
65 let po nejhroznějším ozbrojeném konfliktu v historii lidstva se zdá, že všemu není konec. Evropu okupuje Hitler. Dřímá v rukou mysl i zájem lidí a ovládá média. Jen se podívejme na hlavní zprávy z poslední doby.
Petr Štěpán
Smutný dotazník Natalie Sadness
Českým internetem proletěla jako střela. V den, kdy jsem viděl „zvídavý dotazník“ Natálie Smutkové s pseudonymem Natalia Sadness, měl jen několik zhlédnutí. Během pár hodin jej viděly tisíce lidí. Nedávno se objevil již třetí díl a je mi z něj skoro do pláče...
Petr Štěpán
VIDEO: Sex se psem!
O některých věcech by se mělo raději mlčet. Zkrátka „mlčeti zlato“. Na druhou stranu, co se stane, když se ty věci dostanou na veřejnost? Ať jsou sebenechutnější, lidi to bude zajímat. Je to součást lidské povahy. Zrovna dneska jsem se již poněkolikáté podivoval nad tím, co česká internetová média vypustila na denní světlo.
Petr Štěpán
Devalvace slov
Slovo souložit kdysi znamenalo doslova „sdílet lože“. Ve staré literatuře najdeme věty typu „Bratr souložil se svou sestrou.“. Slova se časem mění, jejich význam se posouvá, vzniká nový, zaniká starý a podobně. Je to normální. I přes to mi přijde škoda, že pár slov ztratilo po dobu několika let svůj význam.
Petr Štěpán
Proces monster
Před půl stoletím jako dnes a dnes jako před půl stoletím. Trochu mě včera zamrazilo při sledování toho, co předvedly české zpravodajské servery, když se předháněly v informování o procesu se žháři z Vítkova. Nerad dávám za pravdu náckům, ale ono to jinak, než nějaký monstrproces nevypadalo. Tak zaujatou a neprofesionální reportáž, kterou vysílali na ČT24, jsem ještě neviděl.
Petr Štěpán
Alternativní historie: Kdyby E. Hácha posiloval
Jak by asi vypadal 16. březen 1939 v Praze, kdyby Hácha předtím posiloval? :-) Aneb známá fotografie, známé místo, ale krapet jiná situace.
Petr Štěpán
Mikeše nikdo nezakáže – aneb všichni nalítli na špek
A hlavně novináři. Ti předvedli opravdu bídnou práci, dokonce v některých případech pomotali, kdo vůbec za tímto nesmyslem stojí. Mikeše nikdo zakazovat nebude, vlastně ani nechce. Titulky hlásaly věci jako „Romové chtějí zrušit Mikeše“. Jenže autoři článků situaci mnohosetkrát přecenili. Svou úlohu a odpovědnost si zvláště neuvědomili lidé z Práva (novinek.cz).
Petr Štěpán
Sešli se někde
Jenže za chvíli už nebudeme vědět, kde. Později proč a nakonec kdo a jestli vůbec. Bude to jen jedna z mnohých otázek přijímacího testu pro politology. Obama a Medvěděv byli v Praze a podepisovali vcelku vzácné lejstro. Média radostně řvala, že jde o neopakovatelnou čest a slávu pro Česko. I když ve skrytu duše každý novinář ví, že doopravdy mají radost z toho, když je o čem psát a že na ČT 24 zas jednou zaflákají celý den živými vstupy. I když je nám to všem jedno, protože se na příjezd blyštivých limuzín a přistávání obřích letadel (z nichž se radují nanejvýš poloamatérští fotografové) podíváme ze záznamu. Vysvětlí mi ale někdo, kde vzali v televizích pocit, že živé vstupy lidi baví a musí jich být co nejvíc? Devět z deseti nepřinese nic nového.
Petr Štěpán
Čech nebo Evropan?
Tuhle jsem měl možnost odpovídat v jedné netypické anketě, prováděné formou hry. Ta hra spočívala v tom, že se místnost rozdělila vpůli imaginární osou. Prostor od osy vpravo byl určen pro odpověď „ne“, prostor vlevo pro „ano“. Pak se položila otázka a lidé si stoupali relativně od osy podle jejich uvážení. Kdo se nalepil vpravo na zeď, vyjadřoval radikální NE. Kdo se motal okolo osy, buď nevěděl, anebo se jen mírně klonil na jednu stranu.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 25
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2438x