Sešli se někde

Jenže za chvíli už nebudeme vědět, kde. Později proč a nakonec kdo a jestli vůbec. Bude to jen jedna z mnohých otázek přijímacího testu pro politology. Obama a Medvěděv byli v Praze a podepisovali vcelku vzácné lejstro. Média radostně řvala, že jde o neopakovatelnou čest a slávu pro Česko. I když ve skrytu duše každý novinář ví, že doopravdy mají radost z toho, když je o čem psát a že na ČT 24 zas jednou zaflákají celý den živými vstupy. I když je nám to všem jedno, protože se na příjezd blyštivých limuzín a přistávání obřích letadel (z nichž se radují nanejvýš poloamatérští fotografové) podíváme ze záznamu. Vysvětlí mi ale někdo, kde vzali v televizích pocit, že živé vstupy lidi baví a musí jich být co nejvíc? Devět z deseti nepřinese nic nového.

Už dnes víme, že v době schůzky obou prezidentů v Kyrgyzstánu proběhl státní převrat a v Rusku sebou záhy poté o zem pláclo polské letadlo.
Je to velká rána. Informace o leteckých katastrofách vždy člověka pěkně vyděsí. Asi je v tom ta bezmocnost lidí na palubě a nespravedlnost, že musí umřít a nemají šanci na záchranu. Trochu se sami pro sebe bojíme, že jednou někam poletíme a skončíme stejně. Nikdo nechce umřít bolestivě na rakovinu, ale pád letadla jakoby nás děsil více.
A vidíte to – i v mém textu se na povrch derou už další, nervydrásající a novější informace. Schůzka je na pozadí. Anebo ne?

Už v den podpisu smlouvy o odzbrojení se některé zahraniční deníky zabývaly jinými zprávami. Některé zase zmínily Česko jen tak mimochodem, nikoliv v titulku a perexu.
Nevím, co je pro podepisování tak důležitých smluv potřeba. Je mi jasné, že si vše kluci domluvili předem a podpis je úplně k ničemu. Jen byrokratická nezbytnost a klíč k tomu, jak se někde pořádně nadlábnout. Když tu byl před časem „princ“ Harry, dozvěděli jsme se, že mu chutná česká tatarka (tatarky a majonézy se liší země od země). Možná si Obama potrpí na knedlo-zelo?

A tak si řikám. K čemu nám to je? Sešli se tu dva státníci, avšak Česko byla jenom kulisa. Hezká kulisa. Vlastně to nebylo Česko, ale jen Praha. A z ní zas jen Hrad. Ať žije pragocentrismus! Nebo Klausocentrismus? Na Hrad pozvali jen vyvolené, lidé jako Havel či Schwarzenberg museli trčet doma. Při pohledu na jejich bývalé funkce je to při nejmenším podivné. Politické hašteření člověku hned zkazí chuť jídlu.
Přesto mě to naplňovalo národní hrdostí, jako když pár udýchaných hokejistů docpe kus pryže do branky vícekrát, než jejich kolegové z Ruska nebo Kanady (dnes spíš Kazachstánu?).
Jenže – kdo to sledoval víc než Češi? Zajímalo to možná Slováky. Německá kancléřka Merkelová rovnou dala najevo, že se u nás nestalo nic důležitého. Washington Post si to myslel taky.
My ne. Klaus ne.

Pravda je taková, že do půl roku nebude nikdo vědět, kde se smlouva podepsala. Bude-li si pamatovat, že se podepsala. Není bezvýznamná, ale neváže se přímo na Česko. I když ji překřtili na „pražskou smlouvu“ (ještě že se podpis nekonal v Polsku).

Představme si ale tuhle situaci. Ruský a americký prezident jsou v Praze. Mají podepsat důležitý dokument. Najednou se nejstarším starověkým hradem na světě (jak o Hradu mluví Guinnesova kniha rekordů) ozve výbuch. Je to trochu, jako když spadne letadlo do ruského lesa.
Španělský sál je zahalen do závoje prachu, po podlaze leží celí i necelí lidé. Politici, význačné osobnosti. Havel a Schwarzenberg ne.
To by byla sláva pro Česko! Úspěšných atentátů na hlavu státu Američané příliš neměli, Rusové těch prezidentů taky příliš neměli. Naše země by se nezapomenutelně zapsala do světové historie. Atentát v Praze zabil dva nejmocnější muže modré, nikoliv zelené, planety (asi tak mocní nebyli – jo holt politik není Bůh, a ten to umí dát někdy pěkně najevo).

Rusko a Amerika? Kamarádi? Tak na oko ano. Po atentátu určitě!
Jak jednoduché řešení by to bylo pro mezinárodní vztahy. Možná i do Íránu by za zpěvu „Škoda lásky“ a v objetí došli američtí a ruští vojáci. Ono by se to na Ahmadínežáda nějak už narafičilo.
A Česko by to vše spustilo. Bylo by v učebnicích dějepisu (které nepřímo dal světu i Komenský – Čech, chcete-li Moravan).

Vrátím se raději rychle zpět na zem.
Ještě štěstí, že tomu tak není. Španělský sál je moc hezký na to, aby ho rozharašil nějaký vochejchula v turbanu (vidíte ten stereotyp – mohl to být klidně americký militarista!).
Byla by to navíc ostuda pro českou policii a ochranku. Tu totiž Američané chválili. Takové selhání by bylo smutné.
A koneckonců. Jakkoliv nemáme ty naše politiky rádi, smrt bych jim já sám nepřál. I když by zemřeli s tak slavnými kolegy, což by někomu z nich mohlo přijít lákavé.

Buďme rádi, že někde někdo něco podepsal. A že při bližším zkoumání to bylo v nějaké Praze.
Uznávají nás a vědí tak trochu, kdo jsme (americká média psala Czechoslovakia).
Značí to, že jsme křižovatkou Evropy a vlastně světa. A než se centry této planety stanou Čína s Indií, tak bychom toho měli využívat. Otto von Bismarck kdysi řekl „kdo ovládá Čechy, ovládá celou Evropu“. A měl asi pravdu… jen mít pro to potřebnou odpovědnost.